Nejvyšší soud rozhodl ve sporu o nakládání s odpadem ze solárních panelů
Spor o recyklaci solárních panelů
Nejvyšší soud v dovolacím řízení iniciovaném žalovanou Českou republikou – Ministerstvem životního prostředí změnil rozsudkem ze dne 8. března 2022 napadený rozsudek odvolacího Městského soudu v Praze, a to tak, že cestou změny rozsudku soudu prvního stupně (Obvodního soudu pro Prahu 10) zamítl žalobu provozovatelky solární elektrárny „Vranovská ves II“ akciové společnosti VYSOČINA WIND na zaplacení částky více než 1 613 000,- Kč s úrokem z prodlení vůči žalované České republice. Jednalo se o náhrady škody, která měla být provozovateli elektrárny způsobena neprovedením řádné transpozice směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2012/19/EU ze dne 4. července 2012, o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (dále jen „směrnice 2012/19“), do českého právního řádu v termínu do 14. února 2014.
VYSOČINA WIND v žalobě vytýkala Ministerstvu životního prostředí (České republice), že zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění novely provedené zákonem č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, která nabyla účinnosti dne 1. ledna 2013 (dále jen „zákon o odpadech“), obsahoval ustanovení § 37p odst. 2, které provozovatelům solárních elektráren ukládalo povinnost zajistit financování nutné pro zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů uvedených na trh do 1. ledna 2013. Evropská směrnice 2012/19, která vstoupila v platnost 13. srpna 2012, však přitom prostřednictvím svého čl. 13 odst. 1 vyžadovala, aby členské státy Evropské unie nejpozději do 14. února 2014 zajistily financování nákladů na odstraňování odpadu ze solárních panelů výlučně prostřednictvím jejich výrobců, jednalo-li se o odpad z výrobků uvedených na trh již od 13. srpna 2005. Na splnění povinnosti stanovené v § 37p odst. 2 zákona o odpadech, podle mínění žalobkyně v rozporu se směrnicí 2012/19, přitom VYSOČINA WIND vynaložila částku 1 613 773,24 Kč, jejíž náhrady se proto domáhala.
Nejvyšší soud od roku 2019 obdržel už deset dovolání v typově shodných sporech mezi provozovateli solárních elektráren a státem. Podle statistik je obdobných sporů v celé České republice na 230, požadavky ze strany provozovatelů fotovoltaických elektráren vůči České republice, týkající se náhrad údajně vzniklé újmy, dosahují přibližně částky 2 mld. korun.
Příslušný senát Nejvyššího soudu se v daném sporu rozhodl v březnu roku 2020 řízení přerušit (postupně takto přerušily senáty Nejvyššího soudu i další obdobná řízení) a podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie předložit Soudnímu dvoru Evropské unie tzv. předběžnou otázku, jejíž vyřešení (rozhodnutí) má představovat jednotný právní výklad dané problematiky ze strany této nejvyšší evropské soudní instituce. Soudní dvůr EU o předběžné otázce rozhodl 25. ledna 2022 ( https://1url.cz/qK88l ).
V souladu s rozhodnutím Soudního dvora EU
Aktuální rozsudek Nejvyššího soudu ve shodě s rozhodnutím Soudního dvora EU konstatuje, že předmětný čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19 v rozsahu, v němž se povinnost financovat náklady spojené s nakládáním s odpadem z fotovoltaických panelů uvedených na trh v době mezi 13. srpem 2005 a 13. srpnem 2012 (kdy předmětná směrnice vstoupila v platnost) ukládá výrobcům, je neplatný.
Žádná překážka bránící žalované České republice v tom, aby zmíněné náklady vážící se k fotovoltaickým panelům, které byly na trh uvedeny v tomto období, uložila v zákoně o odpadech hradit nikoliv jejich výrobcům, nýbrž provozovatelům solární elektrárny, tudíž z unijního práva neplynula. Odpovědnost žalované České republiky za škodu odpovídající částkám, které žalobkyně na těchto nákladech uhradila, je tak vyloučena.
Ve shodě s dalším závěrem vysloveným Soudním dvorem EU v rozhodnutí o předložené předběžné otázce je dále nezbytné zohlednit skutečnost, že ustanovení § 37p odst. 2 bylo do zákona o odpadech vloženo již dne 30. května 2012, tj. více než dva měsíce předtím, než směrnice 2012/19 vstoupila 13. srpna 2012 v platnost a než tak mohla vyvolávat právní účinky vůči členským státům, kterým byla určena, stejně jako to, že lhůta, po jejímž uplynutí již musely být v členských státech v účinnosti právní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí, uplynula až dne 14. února 2014, do kdy nebylo možné těmto státům vytýkat, že danou směrnici do svého právního řádu neprovedly.
Ani v případě nákladů vynaložených v souvislosti s nakládáním s odpadem z fotovoltaických panelů uvedených na trh v tomto časovém rozmezí tedy odpovědnost žalované České republiky za tvrzenou škodu vzniknout nemohla.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že ustanovení § 37p odst. 2 zákona o odpadech, který povinnost zajistit financování předání ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů uvedených na trh do 1. ledna 2013 ukládal provozovatelům solárních elektráren, jejíž jsou tyto solární panely součástí, nezakládá odpovědnost žalované České republiky za škodu způsobenou těmto provozovatelům neprovedením transpozice čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19 do českého právního řádu v termínu, jenž byl v čl. 24 odst. 1 této směrnice stanoven do 14. února 2014.
Precedens pro další kauzy
Rozsudek ve věci sp. zn. 30 Cdo 880/2019 je počínaje dnem 17. března 2022 vyhlašován na elektronické úřední desce Nejvyššího soudu a úřední desce v budově soudu. Vyvěšen bude na těchto úředních deskách po dobu 15 dní. Následně po svěšení dojde k jeho pseudonymizaci a umístění ve webové databázi rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud předpokládá, že v návaznosti na tento rozsudek a předchozí rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-181/20 VYSOČINA WIND bude v blízké době rozhodnuto také v dalších obdobných dovolacích řízeních. Ta, vzhledem k tomu, že se čekalo na rozhodnutí Soudního dvora EU téměř 2 roky, aktuálně představují většinu z déle než 2 roky trvajících soudních řízení u občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Je proto předpoklad, že Nejvyšší soud brzy velmi výrazně sníží počet svých nejdéle trvajících dovolacích řízení.