Jadernému průmyslu teče do bot. Náklady na potřebnou technologii neustále rostou a vyrobená elektřina přestává být kvůli vysoké ceně konkurenceschopná. Popravdě ona nebyla asi nikdy, ale dlouho jí pomáhaly skryté subvence typu omezené odpovědnosti za možnou jadernou škodu. Ty už přestávají stačit, a tak jaderný průmysl hledá nové cesty, jak dostat další finanční injekci.
Nejinak ČEZ. Zapomenuta jsou prohlášení o skvělé ekonomické budoucnosti nových reaktorů v Temelíně a náš polostátní moloch žádá stát o pomoc. Jednou z diskutovaných možností, které se nebrání ministr průmyslu Kuba, je garance výkupní ceny – prý po vzoru podpory pro obnovitelné zdroje energie. Ovšem není moc co poměřovat, atomové elektrárny již spolkly mnohonásobně více veřejných peněz na svůj rozjezd, než nyní dostávají zelené zdroje elektřiny. Chtít dotovat jaderné elektrárny 58 let poté, co první z nich začala dodávat elektřinu do sítě, je podobné, jako kdyby dnes někdo žádal podporu na prodej tranzistorových rádií.
Nicméně zástupci atomové lobby přicházejí s novinkou – zvýhodňovat jadernou energetiku jako nástroj ke snížení emisí skleníkových plynů a způsob, jak naplnit evropské klimatické cíle. A snaží se svůj nápad prosadit na unijní půdě. Má to ale několik podstatných vad na kráse odhalujících faleš takového snažení.
Jaderná energetika si dává nálepku bezemisního zdroje nezaslouženě. Samotné štěpení uranu sice neprodukuje oxid uhličitý či metan, ale celý jaderný palivový cyklus již ano. Dokonce v množství, které pak jádro řadí někam mezi obnovitelné zdroje a spalování fosilních paliv. Další problém spočívá v omezených možnostech jaderné energetiky.
Jak spočetla Mezinárodní energetická agentura, na žádoucím snížení emisí do roku 2050 se mohou jaderné reaktory podílet 6 %, ale poté, co se jich postaví více než tisíc. Každý rok na tři desítky. Stav světové ekonomiky, bezpečnostní situace a fakt, že počet provozovaných reaktorů nezadržitelně klesá, odsouvají podobné úvahy mimo realitu.
Pokud jaderná lobby nakonec uspěje v získání dalších veřejných financí, aby udržela toto nekonkurenceschopné průmyslové odvětví při životě, pohltí výstavba nových atomových reaktorů peníze, které by bylo vhodnější použít chytřejším způsobem. Jestliže skutečně chceme snižovat emise skleníkových plynů, významné a navíc levnější možnosti se skrývají ve vylepšování energetické efektivity a v posilování obnovitelných zdrojů.
Energetickou náročnost českého průmyslu lze už s dnešními technologiemi srazit o čtvrtinu. Při zachování současné výroby by tak jen podniky ušetřily ekvivalent produkce dvou temelínských reaktorů. Nebylo by to prozíravější rozhodnutí?
